Na dně je hezky...

Možná

Špinavý otisk na brýlích
dráždí
rozbíjí pozornost
kus papíru
pár záhybů a bude z něj klidně i ten
most
a taky řád věcí
celá věčnost
možná ještě trochu dýl
rutina a setrvačnost
o zeď rozbíjející se týl
a kolizní kurz směrem na dno
do louže
která trvá
nezačíná a nekončí
vždycky je
a utopit se v ní
zápasit s vlnami
co se valí z temných děr
černotou stáčenou do hrnků
kouřícím listím
dehtem a hořícím papírem
a zbytečným citem
lidstvím
srdcem
nechat ho na chvíli bít
a snít
bdít
nakonec se nad tím jen usmát
a mosty
spálit

Možná bych ho měl setřít
odstranit
abych zase viděl jasně
a mohl se soustředit
vnímat svět a jeho palčivost
jako krvácející
dásně

Možná stačilo by brýle odložit
a nevidět
ale zato třeba žít
bez světa okolo
bez zábran
třeba i
…třeba

Možná by stačilo
netopit hlavu v dlaních
brýle bych měl určitě čistější.

Děkovná

Kutálí se okolo mě
jak utrhané uši
poskakující na lalůčcích
natahuju se pro ně
ale hopkají pryč
a v dáli je slyšet smích

Protéká mi mezi prsty
jak pramen hebkých vlasů
čím pevněji je svírám
tím zařezanější je mám
v masu
a pak vyklouznou a vyrazí na cesty

Jsou jako prchavá vůně
rozkvetlá do velkého prostoru
dráždí a chřadne
až zmizí
naproti mému vzdoru

Čím víc ho vdechuju
tím mrtvější jsem
Odmítám
Končím
Odcházím
Děkuju.

Bílá

Les sní
pokrytý bělavým popelem havraních křídel
Mlha jím kráčí stínaje stromy
barvíce je rudým řevem a řinčením koní
V hlavách je chlad, myšlenky se lepí na paty
jak natrhaná země.

Už neuteču.

Smrt je dnes oděna do bílé
padla na hory, lesy i ten hrad
a přikryla je tichem
které jako náhlý zvrat
podobá se mlze
seká stromy.

Krev svítí jako kaňka na bílé stránce
bílá je mlha
i smrt je dnes bílá
zavírám oči.
 
Došla mi síla.

Skřetová

On snad střepy ze skla
do krku si vráží
a jeho oči supa
jsou na věčné stráži
utopené ve zvětšujících popelnících
promlouvá hlasem z pekla
vzbuzujícím smích

Stojící

Z míst, kam jdu
až tam, kam nevidím
necítím, nevnímám
po kolejích kupředu
krok za krokem se pídím
nebo si to nalhávám?

Z míst, kde jsem byl
o nichž jsem snil
z míst, která jsem vytvořil
odcházím tvořit jiná
stejná (?), hořká, však živá.

A až je vytvořím
až vdechnu jim duši
rozervu se jako vždy
a zase je opustím.

Neb pro ostatní
duše je dost
i k rozdání.

Však pro sebe samého
žádnou neschovávám.

Nepotřebuju ji.

Pohledná

Nech mě přivonět,
okusit trochu toho krásna,
-ať vím, že nespím-
než do očí budem si hledět
a já se v nich utopím

Prosící

Ve spárech šílenství,
jako kolibřík, kterému trháš křídla,
pomalu,
příčetnost má řídla.

V objetí zmaru,
dusený ňadry opulentních myšlenek,
pomalu, padl jsem až na dno,
sklenek.

Neopouštěj mě, šílenství mé,
tebou má mysl kypí činem,
díky tobě myšlenky mé stíhány jsou,
volností a krásou.

Nenechávej mě tu,
v tom nudném světě neduživém,
zůstaň se mnou,
jako jeden budem,
my dva proti času.

Nespavá

Probudil mě řev

Dave Hunt při něm blije krev

Zkurvený budík

Večeřová

Obalené masem
Svržené do vroucích pekel
O život bojují
ječivým hlasem

V žáru, co škvaří maso na troud
Ve spárech bezohlednosti
Spálených paznehtů puch
zažírá se
do morku kostí

A pak v místnosti
Jejíž okna řežou svět
žiletkami prachu
Kde do pavučin věků
chytají se sny

Morda plná slin
a červavých plomb
vtlačených do sklovin
Uhryzne nit smrtí utkanou
a tak skončí jejich dny

Tragická

Povím vám příběh o muži, co kdysi žil,
co po chuti kouřil, dosyta jedl a jako bůh pil.

Kudy šel, tam okolo krku dívky mu padaly,
dámy mravné i ďábelské řasami mávaly,
věčné pany lítostně v koutech svých plakaly.

Kam vkročil, tam žilo se vesele,
neb byla mu v patách sláva,
hospodským scházely korbele,
noci slévaly se v rána.

Mnohým trnem v oku byl,
i často s nimi zápasil!


Jeho štít skvěl se nesčetnými zářezy,
však věrn mu byl.
Chránil pána svého, dokud ten
k jeho nesení měl sil.

Meč z ocele kalené krví měl,
s ním nebál se nic žádných zel.
Kolik hlav s ním sokům sťal?
To snad bych raději nevyprávěl

Jeho brnění lehké bylo,
v mrštnosti mu nebránilo.
Však chránilo ho bravurně,
meče a kudly odráželo.

Kolik bojů vyhrál, nedovedu spočítat,
ale i mistr tesař se někdy utne.
Hrdina životem šel beze ztrát,
však strašlivá nehoda blížila se nutně.

I tu jednou proti přesile stál,
jak zvíře řval,
břitem mocně máchal,
a ranám se vyhýbal.

Když hruď vůdce proklál mečem
a s úlevou ho vyrval ven,
zákeřný lučištník před útěkem,
panickou hrůzou ohromen,
vystřelil poslední šíp.

Bojištěm se zmítal chaos,
hrdina se pral jak lev,
soupeře ovládla slabost,
vzduchem byla cítit krev.

Však zákeřný šíp,
vystřelen v hrůze,
ač cíl svůj nemá,
udeří tuze.

Všemocný hrdina v zápalu boje,
vůbec ho nečekal,
i zajel mu do výstroje.

Náhoda blbec je,
jak se tak říká,
tvář hrdiny křivá je,
z kolena krev stříká.

A co komu po hrdinech, když běhat neumí,
do kopců vláčí se, po horách nelozí,
na výpravy náročné už nikdy se nedají,
koleno rozbité, se totiž nehojí.

Takový hrdina, jak zákon káže,
z nouze a ze žalu,
přidá se,
do městské stráže.

Animální

Bavte mě, perte se, hažte na mě dívky,
střílejte, sekejte, hlaďte své křivky!
Já chci vidět spletence střev,
bujně stříkat vroucí krev,
já chci slyšet řev!

Zbraně volte rozvážně,
neb náročnost je vlastnost vlastností.
Když už tnout do masa,
tak ať lítá od kostí!
Když už drtit klouby
tak hlasitě,
v kakofonii zhouby!
Když už sklízet vášně,
tak bouřlivé, obscénní,
jděte na to zvláštně!

Roztočte kolotoč zvířecích pudů,
naskočte, svezte se, zkypřete půdu.
Rozpalte do běla oltář vší neřesti,
krví ho smáčejte, utopte v bolesti.

Nyan :3

Vesmírem hvězdami posetým,
temnotou, jež lžící dala by se krájet,
s tělem z toustu, s hlavou kočičí,
vyrazila na výlet.

Cestou necestou, hlasitě si zpívá,
čičina rozverná, temné mysli vzpruha.
Kudy běží, noc se rozednívá,
kam šlápne, tam roste duha!

Osobní

Když plane duha zbavená barev,
a mění se v smršť,
motýlích larev.

Když valí se mokrými ulicemi,
jako mor,
čeříc bahno zlámanými perutěmi.

Když hasnoucí Slunce kryje se,
za pár ztrhaných křídel
a mysl svírá deprese.

Když tma je světlem a světlo smrtí,
nezapomeň zhasnout.
Za září jen můry letí.

Obézní

Já přistihl tě, jak zvracíš vlasy,
jak zpod cárů hledíš,
nožem sekáš masy,
jak řasy plné oběšenců stříhala si.

V tu chvíli zbledla mi tvář,
nad hlavou praskla mi svatozář.
Člověk ve mně zemřel,
zbyla jen schránka s očima
řezanýma ze skel.

Z důlků tvých kapala síra,
valil se hlen a krev,
jako když umírá víra.
Tvrdilas,
že na druhé straně,
duše jen zmírá.

Teď uchem jehly provleč černé perly,
překonej propast, zanevři na slast.
Myšlenkou vyřezej do hlavy díru,
odpusť a zapomeň,
nahrabej na sebe hrobovou hlínu.

Ranní

Jen vzívejte falešné bohy,
pějte jim, chvalte jich krásu.
Však až vstane Cthulhu,
přijde konec času.