Permalink
Povím vám příběh o muži, co kdysi žil,
co po chuti kouřil, dosyta jedl a jako bůh pil.
Kudy šel, tam okolo krku dívky mu padaly,
dámy mravné i ďábelské řasami mávaly,
věčné pany lítostně v koutech svých plakaly.
Kam vkročil, tam žilo se vesele,
neb byla mu v patách sláva,
hospodským scházely korbele,
noci slévaly se v rána.
Mnohým trnem v oku byl,
i často s nimi zápasil!
Jeho štít skvěl se nesčetnými zářezy,
však věrn mu byl.
Chránil pána svého, dokud ten
k jeho nesení měl sil.
Meč z ocele kalené krví měl,
s ním nebál se nic žádných zel.
Kolik hlav s ním sokům sťal?
To snad bych raději nevyprávěl
Jeho brnění lehké bylo,
v mrštnosti mu nebránilo.
Však chránilo ho bravurně,
meče a kudly odráželo.
Kolik bojů vyhrál, nedovedu spočítat,
ale i mistr tesař se někdy utne.
Hrdina životem šel beze ztrát,
však strašlivá nehoda blížila se nutně.
I tu jednou proti přesile stál,
jak zvíře řval,
břitem mocně máchal,
a ranám se vyhýbal.
Když hruď vůdce proklál mečem
a s úlevou ho vyrval ven,
zákeřný lučištník před útěkem,
panickou hrůzou ohromen,
vystřelil poslední šíp.
Bojištěm se zmítal chaos,
hrdina se pral jak lev,
soupeře ovládla slabost,
vzduchem byla cítit krev.
Však zákeřný šíp,
vystřelen v hrůze,
ač cíl svůj nemá,
udeří tuze.
Všemocný hrdina v zápalu boje,
vůbec ho nečekal,
i zajel mu do výstroje.
Náhoda blbec je,
jak se tak říká,
tvář hrdiny křivá je,
z kolena krev stříká.
A co komu po hrdinech, když běhat neumí,
do kopců vláčí se, po horách nelozí,
na výpravy náročné už nikdy se nedají,
koleno rozbité, se totiž nehojí.
Takový hrdina, jak zákon káže,
z nouze a ze žalu,
přidá se,
do městské stráže.
Na dně je malé jezírko temné jak nejzazší zákoutí lidské duše. Topím se v něm, skrz jeho hlubiny do mě proniká chlad... Občas, když se mi z něj podaří na malou chvilku vynořit a nadechnout se, píšu. --Vilém Koubek
